s
Pro více informací a konzultace VOLEJTE: 603 466 620 !
fresh nutrigenetic news
seznam aktualit

06.12.2019  - Běhání ve městě není vždy prospěšné našemu zdraví, tvrdí odborníci
22.11.2019  - Norové už kvůli zdanění cukru nesladí. Pro levnou čokoládu musí do Švédska
14.11.2019  - Jste závislí na cukru? Víme, jak se této neřesti zbavit
04.11.2019  - Skrytá pravda o epidemii obezity: už jsme na tom hůř než Američané
01.11.2019  - Cukrovku má každý desátý Čech
31.10.2019  - Rakovinu jícnu endoskopie často nerozpozná, přiznává profesor Špičák
24.06.2019  - Tirzepatid prokázal svůj potenciál v léčbě diabetu 2. typu a snižování hmotnosti
30.03.2019  - Bůček už ustupuje zelenině
19.03.2019  - Apple Watch čeká boom. Jejich prodeje mají i díky zdravotním funkcím nadále výrazně růst
18.02.2019  - U spánku je pravidelnost ještě důležitější než délka, tvrdí italští lékaři


Běhání ve městě není vždy prospěšné našemu zdraví, tvrdí odborníci

Sport je zdraví prospěšný, na tom se shodují všichni. Všichni také vědí, že znečištění vzduchu má vliv na organismus. Je tedy sportování ve znečištěném městě dobrý, nebo špatný nápad? Při intenzivní námaze se zvyšuje plicní ventilace, tedy výměna vzduchu mezi plícemi a vnějším prostředím, a tím se zvyšuje také objem vdechovaných nečistot.

Někteří lidé se ptají, zda není lepší zůstat doma, než běhat po znečištěných ulicích. Anebo zda je užitečné sportovat i ve znečištěném ovzduší.

„V případě intenzivního výkonu se plicní ventilace, tedy objem vzduchu vdechnutého za jednotku času, může zdesateronásobit,“ uvádí doktor Gilles Dixsaut, kterého cituje francouzský deník Le Figaro.

Velmi často vzduch obsahuje různé znečišťující látky pocházející z automobilového provozu, vytápění domů a průmyslu. Jde o oxid siřičitý, oxidy dusíku, ozon, ale také o jemné prachové částice. Čím jsou tyto částice menší, tím hlouběji pronikají do organismu. Ještě mnohem menší, ultrajemné částice (které mají průměr méně než 0,1 mikrometru) se mohou dostávat do krevního oběhu a poškozovat tepny a žíly.

Ve Francii ročně zemře na následky znečištěného ovzduší téměř 50 000 lidí. Jde tedy o jasné riziko, ale mnohem méně významné, než je to, které je spojeno s alkoholem, kouřením, obezitou nebo opalováním. Pokud jde o problémy vyplývající z nedostatku fyzické aktivity, jde podle Světové zdravotnické organizace (WHO) o jeden z deseti hlavních faktorů úmrtí ve světě.

„Znečištění, samozřejmě mimo hodiny špičky, zdaleka nepřevažuje nad všemi výhodami sportu pro naše zdraví,“ uvádí profesor Daniel Thomas. Sport umožňuje do jisté míry omezit výskyt mnoha chorob. „To ukazuje, že i v případě znečištění ovzduší je fyzická aktivita prvořadá,“ dodává.
Omezení aktivity

„Je třeba aktivitu uzpůsobit,“ uvádí doktor Dixsaut. Čím je znečištění větší, tím více je potřeba fyzickou aktivitu zredukovat, aby se snížila absorpce znečišťujících částic. Důležité je také pohybovat se mimo hlavní dopravní tepny.

„Blízko vozidel je úroveň znečištění velmi vysoká, ale už několik metrů od silnice je znečištění mnohem menší,“ vysvětluje Charlotte Songeurová z asociace Airparif, která dohlíží na kvalitu ovzduší ve střední Francii. Je proto významné provozovat fyzickou aktivitu na pěších zónách nebo v parcích, třeba i v centru města.

Svou aktivitu můžeme přizpůsobit i počasí. „Nečas neznamená znečištění, právě naopak!“ upozorňuje profesor Thomas. Vítr, déšť a sníh jsou spíše spojenci. Pro sportování je tedy vhodné volit dny po období dešťů. Naopak když je pěkně a teplo, zvyšuje se koncentrace ozonu. Léto tedy není vždy ideálním obdobím pro sportování venku.

Je rovněž třeba se vyvarovat inverze, která se projevuje na podzim, v zimě a na jaře. „Když je v noci zima, země se rychle ochlazuje a ráno může masa teplého vzduchu zablokovat na zemi tento chladný vzduch, který je těžší. V něm se akumulují znečišťující částice,“ vysvětluje Songeurová.

„Tento jev se týká především hodin kolem východu slunce, jichž je lépe se vyvarovat,“ dodává. Tato denní doba se rovněž shoduje s ranní špičkou v automobilové dopravě. To jsou dva dobré důvody, proč běhat raději na sklonku dne než ráno.

Za smogové situace experti radí vyvarovat se intenzivní fyzické aktivity. Mírná aktivita je možná: například můžeme raději chodit než běhat. Konečně je třeba odmítnout tréninkové masky. Ty sice zachytí velké částice, nikoli však ty jemné. A především brání správnému dýchání. S těmito maskami sportovci ve městě vdechují více jemných částic.

Zdroj: iRozhlas.CZ
zpět

Norové už kvůli zdanění cukru nesladí. Pro levnou čokoládu musí do Švédska

Spotřeba cukru je v severské zemi nejnižší za posledních 44 let, může za to zdanění sladkostí. Výrobci se také dohodli na omezení reklam, že byl tento krok úspěšný, nasvědčuje i statistika, podle které je v Norsku obézní jen jedno díte ze šesti.

U mnoha zdravotníků si vysloužil přezdívku „bílý zabiják“. Cukr stojí podle mnohých studií za obezitou a nemocemi, jako je rakovina, cukrovka či kardiovaskulární choroby.

Norové se proto pustili do razantní kampaně proti všem sladkostem či slazeným nápojům. A teď se mohou pochlubit výsledky: jeho spotřeba klesla na nejmenší úroveň za posledních 44 let. Nebo jinak: od roku 2000 zkonzumoval každý Nor ročně o jeden kilogram cukru méně.

„Stále jsme sice nedosáhli požadovaných cílů, už jsme ale na úrovni plánované redukce cukru pro rok 2021,“ řekla norské stanici NRK dietoložka Linda Granlundová.

Jiné evropské země můžou závidět. Britský list The Guardian cituje údaje z Británie, kde za poslední tři roky vzrostla spotřeba cukru o téměř tři procenta.

Norsku je to naopak. Nynější pokles, na kterém Norové pracují už dlouhé roky, je především výsledkem zdanění všech sladkostí. V letech 2000 až 2018 se snížila spotřeba cukru rychlým tempem: z někdejších 43 kilogramů na osobu ročně na současných 24 kilogramů.

Kdysi byla daň na sladkosti zavedena v Norsku spíše proto, aby se zvýšily příjmy do státní kasy. První taková daň se objevila už v roce 1922. Teprve postupem času se zohlednila také zdravotní rizika. Následovalo zdražování, které rozhodně není malé. Třeba u čokolády vzrostla loni v lednu cena o 93 procent, u sladkých nealkoholických nápojů o 42 procent.

Spotřeba cukrovinek i jiných sladkostí tak vytrvale klesá. Samotné zdražování by ale nestačilo. K tomu se snaží zdravotníci vysvětlovat rizika spojená s konzumací sladkostí.

A výrobci se navíc dohodli na dobrovolném omezení reklamy. Před šesti lety sami přijali zákaz propagace sladkých potravin a nápojů u dětí mladších třinácti let. Výsledkem je lepšící se statistika: v Norsku je obézní jedno dítě ze šesti, pro srovnání třeba v Británii je to jedno dítě ze tří.

Zdravotníci sice nová čísla vítají, výrobci ale zatím sledují vysoké ztráty. Prodej sycených nealkoholických nápojů loni klesl o 11 procent oproti roku 2017. „Je zřejmé, že se projevila vyšší daň na tyto nápoje,“ řekl webu Norwaytoday šéf svazu výrobců nápojů Petter Nome.

Norský příklad inspiroval Británii, kde loni poprvé rovněž zdanili sladké nápoje. Stejně tak v Irsku, ve Francii, v Maďarsku či třeba ve vzdáleném Mexiku či Malajsii.

Naopak beze změny je prodávají dál v sousedním Švédsku. To vede k časté nákupní turistice. Stejně tak jako někteří Norové jezdili nakupovat levnější alkohol do pobaltských zemí, pořádají teď hromadné nájezdy na švédská cukrářství a supermarkety, aby se vraceli obtěžkáni kartony s čokoládou a perlivými limonádami.

„Norská daň se stala doslova požehnáním pro švédské obchodníky,“ konstatoval Torbjorn Svartz, šéf supermarketů v provincii Värmland poblíž norských hranic.

Politici neustoupí

Tito zákazníci ale přece jen představují spíše výjimky, takže celkově Norové příjem cukru snížili. Ztráty tak naopak počítají norští obchodníci. Odhady mluví o tom, že norští prodejci přijdou o více než 100 milionů eur ročně.

Norská vláda pak může počítat s vyššími příjmy z nové daně, stejně jako ušetří na nákladech ve zdravotnictví. Proto politici ujišťují, že daň bude platit i nadále.

„Spotřeba stále není optimální,“ prohlásila křesťanská demokratka Olaug Bollestadová. „Všichni se shodují, že daň z cukru je zatím nejefektivnější cestou, jak bojovat s cukrovkou a obezitou,“ dodala.


Zdroj: iDnes.CZ
zpět

Jste závislí na cukru? Víme, jak se této neřesti zbavit

Na závislost na cukru nejčastěji upozorní změny nálad v průběhu dne, jež jsou dány velkými energetickými propady. Pak také neutuchající chuť na sladké, kterou je velmi těžké uspokojit. Zbavit se takové závislosti přitom není vůbec jednoduché.

Při konzumaci sladkého dochází k rychlým výkyvům glykemie v těle. „Za vyrovnáváním hladiny krevního cukru v krvi stojí inzulin, hormon slinivky břišní. Při konzumaci velkého množství cukru inzulin zareaguje tak, že odstraní velké množství cukru z krve, což se projeví okamžitým propadem, na jehož základě mozek vyvolá paniku a začne vyžadovat více glukózy. To způsobí, že jedinec začne mít potřebu dodat tělu chybějící cukr a sáhne opět po něčem sladkém. Člověk se tak dostává do začarovaného kruhu,” vysvětluje pro Daily Mail odbornice na výživu Leisa Cockaynová.

Kromě touhy po sladkém a energetických propadů je dalším znakem závislosti na cukru i emocionální reakce na snědené jídlo.

„Na jednu stranu lidé touží po sladkém, na druhou si většina z nich plně uvědomuje, že se nejedná o nic zdravého, a přepadají je pak pocity viny, studu a lítosti, že se tomu všemu nedokázali ubránit. Rychlé změny hladiny cukru v krvi totiž velmi negativně ovlivňují i hormony. Může se tedy stát, že se výčitky z vlastní slabosti snadno promění v letargii až v ataku úzkosti,” upozorňuje odbornice.

Jak se zbavit závislosti?

Rozhodně vám v tom nepomohou žádné léky ani doplňky stravy se zázračnými účinky. Jediný způsob, jak zastavit chuť na sladké, je přestat jej konzumovat.

„Tím, že začnete aktivně řešit své chutě na sladké a nebudete je hned uspokojovat, začnou být slabší a slabší, až úplně zmizí. Samozřejmě zprvu to nebude nic jednoduchého, protože na začátku odvykání bude chuť na sladké velmi intenzivní. Ale jakmile to překonáte, začnete najednou vnímat chutě i jiných potravin, které jste předtím nedokázali ocenit,” upozorňuje Cockaynová.

V prvotní fázi odvykání vám mohou pomoci vlastní lži. Pokud si při chuti na sladké sami sobě řeknete, že si sladké dáte, ale až za deset minut, a poté to zopakujete, zjistíte, že touha sama zmizí.

Chuť na sladké bývá často spjatá s určitým návykem. Pokud jste si pravidelně dopřávali sladké společně s kávou ke svačině či po obědě, organismus se vždy ozve, když nastane pravý čas. Pokud se naučíte rozeznávat hlad od pouhé chutě na sladké a změníte své stravovací návyky, budete mít z části vyhráno.

„Jde o narušení zažitých vzorců. Pokud jste zvyklí svou kávu sladit dvěma cukry, pak vám první dny káva bez cukru nebude chutnat, ale jakmile ve svém odhodlání setrváte, za několik dní vám ani nepřijde, že neoslazená chutná jinak, a přestanete mít potřebu ji sladit,” vysvětluje odbornice.

Jakmile se osvobodíte od chuti na sladké, přestanete mít nezvladatelnou potřebu cukru, díky čemuž budete opět schopni činit racionální a rozumná rozhodnutí. Tento okamžik obvykle nastává po 21 dnech odvykání.

Samozřejmě to neznamená, že přestanete mít chuť na sladké jednou provždy. Ale když už si jednou za čas sladké dopřejete, opět budete prožívat intenzivní euforii. Navíc mozek začne opět jako odměnu považovat i kousek ovoce.

Buďte vždy připraveni na horší časy

Dnešní doba je velmi uspěchaná a stresující. Snadno se tedy můžete dostat do situace, kdy budete postrádat některé minerály a další nutriční látky, v důsledku čehož se budete cítit unavení a bez energie. A tedy mnohem snáze sáhnete po jakémkoli zdroji energie, který budete mít po ruce.

„Aby se nejednalo o nezdravé jídlo, dosáhnete jen tím, že budete pravidelně konzumovat nutričně vyvážená jídla plná bílkovin, ale i dalších důležitých složek, případně budete důležité minerály do těla dodávat v podobě doplňků stravy. Čím zdravější potraviny plné zdravých tuků, bílkovin a vitaminů budete konzumovat, tím méně vám budou chybět nezdravá jídla plná rychlé energie.

Co vás čeká, když setrváte?

Nejenže se zbavíte závislosti na cukru, ale také získáte celou řadu zdravotních benefitů.

Po několika dnech budete mnohem lépe spát, přestanete být náladoví, zlepší se vám pokožka, rozjasní pleť a celkově se budete cítit dobře a plní energie.

Zdroj: Novinky.CZ
zpět

Skrytá pravda o epidemii obezity: už jsme na tom hůř než Američané

Počet českých dětí s nadváhou se zvyšuje, v současnosti už s přebytečnými kily bojuje každé čtvrté. Čtyři procenta dětí v Česku jejich obezita dokonce ohrožuje na životě. Některé z nich se zpět do normálních váhových tabulek snaží vrátit Zlatko Marinov, vedoucí lékař dětské obezitologické ambulance FN Motol.

Podle průzkumů už česká společnost v kategorii nadváhy dosáhla vrcholu a drží se na čtvrtině z celkového počtu obyvatel. Stále však, i mezi dětmi, roste počet obézních...

Nejen obézních. Čtyři procenta, tedy kolem 32 tisíc dětí, dokonce už dnes trpí monstrózní obezitou. Jsou to děti, které v budoucnosti extrémně zatíží zdravotní systém. V České republice už jsme bohužel poměrně zvyklí na takové následky cukrovky, jako je třeba slepota způsobená retinopatií (onemocnění oční sítnice vznikající jako důsledek postižení cév). A cukrovka má z devadesáti procent příčinu v obezitě. Hovoříme o takzvané „diabezitě“, tedy obezitě spojené s diabetem. A nejčastější příčinou amputace dolní končetiny je v Česku diabetická angiopatie (onemocnění cév), opět tedy následek cukrovky. A v Americe, které se bohužel v tomto směru přibližujeme mílovými kroky, už nejčastější příčinou cirhózy jater není alkoholismus, ale postižení jater způsobené obezitou. A všechny tyto komplikace dnes potkávají už třicátníky.
    
Říkal jste, že rozsedlé záchodové mísy jste jako vaše americká kolegyně v ambulanci ještě měnit nemusel, ale váha už vám zřejmě stačit nebude…

Bohužel, a to je kalibrovaná do 190 kilogramů. Této hmotnosti totiž dnešní děti začínají dosahovat. A sto kilo a více, to už je něco, co zásadně negativně ovlivňuje zdraví i běžný život. Chodí ke mně například tři sourozenci, čtrnáctiletý chlapec má 175 kilo, jeho dvanáctiletá sestra 120 a šestiletá sestra 80 kilo, což je víc, než váží jejich matka. S tím se nemohou dostat ani do autobusu nebo běžného auta. Jezdí náklaďáčkem a obávám se, aby se to u nás nestalo standardem.

Nejde o dědičný problém?

Na dědičnost kdekdo rád svaluje vše. Před třiceti lety, ještě před nástupem současné epidemie obezity, genetika nějakou roli opravdu hrála. Tvrdilo se, že až šedesát procent. Ale s narůstající běžnou obezitou se ten poměr obrátil. Mluvíme však o obezitě prvního nebo druhého stupně, nikoli třetího či čtvrtého.

V čem je tedy, konkrétně u této rodiny, problém?

V první řadě je samozřejmě na vině špatné stravování. Často se mluví o nedostatku pohybu, ale v tomto případě se to musí „ujíst“. Jedno kilo nadváhy dítěte u nás má svůj přesný ekonomický odraz a stojí 2 000 až 3 000 korun. Když jsme s ambulancí začínali, byly to tři tisíce, poslední dobou se cena začíná snižovat.

To jídlo tolik zlevnilo?

Ano. Pozor, ale vůbec nejde o kvalitu, nemá to ani nic společného se zdravými nebo nezdravými potravinami. Jde o množství energie, kterou musíte do sebe dostat. Víte, jaký je rozdíl mezi třemi kilogramy mrkve a tabulkou čokolády?

Žádný?

Tři kila mrkve představují dvojnásobek energie, než je v tabulce kvalitní čokolády. Dokonce i toho betakarotenu v ní je moc, takže už organismus zatěžuje. Zatímco v poctivé čokoládě je navíc něco, co nám dělá dobrou náladu, a k tomu antioxidanty, stopové prvky a minerály, které využijeme určitě víc než betakaroten v mrkvi. Obezitologie se nezabývá jen kvalitou potravin, tam je v podstatě jedno, co jíte, rozhodující je kolik. A všeho moc škodí. Můžeme se tím dostat do kontroverzí s výživáři, protože ti pochopitelně prosazují zdravější potraviny.

 

Nadváha a obezita u sedmiletých dívek a chlapců (1951 - 2011)

Čas od času se objevují teorie, že nejde jen o množství, ale i o úpravu potravin, které pak mohou obezitu zhoršovat. Mluví se třeba o kuřecím mase, které je nacpané antibiotiky a hormony...

Co jíte, takovou máte skladbu těla. To platí pro kuře i pro člověka. Samozřejmě je rozdíl, jestli slepička běhá u babičky na zahradě a zobe červíky, nebo ji babička vypustí do škarpy vedle frekventované silnice, kde sezobe trochu olova z výfukových plynů. Renomované velkochovy jsou ale stoprocentně garantované. V současné době si v České republice skutečně nikdo nedovolí dávat kuřatům antibiotika nebo růstové hormony, a ono to ani není zapotřebí. Máme totiž tak výbornou znalost technologií, že stačí dávat kuřatům přesně definovanou šrotovanou stravu. V 50. letech trvalo americkému brojlerovi 70 dní, než se dostal do jateční velikosti. Dnes to v Americe trvá 48 dní při dvojnásobné jateční hmotnosti a naši zemědělci zvládnou kuře vykrmit dokonce za 25 dní. A to vše jen díky přesně připravované a definované stravě založené na bílkovinách a cukrech.

Takže se kuřecího masa není třeba bát?

Potíž je v tom, že například krmná pšenice se z potravinářské stane tím, že ta potravinářská zplesniví. A na plísně jsou vázané asi kumulativní toxiny. Když se dostávají do stravy, mají některé pseudoestrogenní aktivitu (estrogen je ženský pohlavní hormon), a tím se nám v kuřecím mase objevují „hormony“, které tam nikdo nepřidává. Velmi propagované je králičí maso. Ano, ale vypěstoval ho váš dědeček, který ho krmil zeleným lupením? Anebo je dovezené z Číny? A víte, čím ho tam krmili? V jisté době byla u nás velmi populární ryba pangasius. Málokdo tehdy tušil, že to není mořská ryba a ještě navíc se jedná o plevelnou bahenní rybu. Pokud je ze sádky, kde má čistou vodu, není to problém. Ale pokud je z Číny, jaké stopové prvky tam můžete tušit? U lososa si lidé teprve začínají všímat, jestli je z volného, nebo řízeného chovu.

Pane doktore, co tedy jíte?

Jím normálně. Člověk se z toho nemůže zbláznit, ale je dobré mít určité povědomí. Ve své podstatě je zaručené, že žádný z toxinů v potravinách nepřekračuje toxickou dávku, ale množství se sčítá. Když ale jíte střídmě a pestrou stravu, neprojeví se jejich negativní zdravotní efekt.

Vraťme se k dětské obezitě. Jak jsme na tom v porovnání se zbytkem Evropy nebo se Spojenými státy?

Jde o úplně jiný životní styl. Evropa a Amerika mají proto i odlišný typ obezity. V Americe jsou typické zadky, na které se dá mnohdy položit tác. Mají tam jiný styl stravování. V Evropě obecně obezita v populaci významně roste od severu k jihu. Největší výskyt dětské obezity mají jižní státy, tedy Španělsko, Řecko, Itálie. Výjimkou je jen Francie, která má kulturu stravování založenou na jiném principu a stále se jim daří střídmost a kvalitu potravin udržet. My se řadíme na špičku výskytu obezity v Evropě a ne náhodou je u nás nejvyšší výskyt nádorů trávicího traktu. Šestnáct procent dětí s obezitou představuje pětinásobný nárůst za posledních třicet let, to je extrémní. A bohužel jsme na tom v jistém směru ještě trochu hůř než Amerika. Tam má sice nadváhu 32 procent dětí, ale problém mají hlavně Afroameričané a Indohispánci. Původní obyvatelé jsou na tom o pět procent lépe než my v Česku.

Čím je to způsobeno, stravou matky v těhotenství?

Ani ne tak stravou, jako její hmotností při početí. To je ten nejdůležitější vklad. Ani genetika rodičů není tak určující jako stravovací ukázněnost matky. Děti matek s obezitou jsou vystaveny až čtyřiapůlkrát vyššímu ohrožení obezitou než děti matek s normální hmotností. Speciální režim ženy s nadváhou v těhotenství už pak nemá velký význam.

Takže je v podstatě jedno, co žena během těhotenství jí, ale záleží na tom, jestli má v době početí nadváhu?

Půl roku před početím by se žena měla takzvaně na všechno vykašlat a znormalizovat hmotnost. Nepotřebuje být celý život krásná a štíhlá, ale musí se dát do kupy půl roku před tím, než se rozhodne mít dítě. My jsme totiž úplně jiná generace. Prvorodičky už dneska nejsou osmnáctileté, v Česku je standardní věk matky prvního dítěte kolem třiceti let, tedy opět jeden z nejvyšších v Evropě. A to fyziologicky už není v pořádku. Už jen to, kolik toxických věcí za těch třicet let žena stačila sníst, je neporovnatelné proti toxinům, které má v těle osmnáctiletá dívka.

Jaký vliv má na dětskou obezitu kojení?

Kojení je nejlepší způsob krmení, který může matka svému dítěti dát. Mateřské mléko je pro kojence největší vklad, ale musíme si uvědomit, že se jedná o jídlo a i u něj platí, že čeho je moc, toho je příliš. Víte, kolik mléka je schopna vyprodukovat mléčná žláza? Možná tomu nebudete věřit, ale jedna žena může bez problémů odkojit trojčata. Takže kojením jako formou stravování se lze přejíst a vede to k tomu, že šestiměsíční dítě pak váží jako roční – dvanáct kilo. Ženu z nošení mimina s nadváhou bolí záda, je zničená z de facto kontinuální infuze pro své dítě. Dalším faktorem je, co mateřské mléko obsahuje. Do šesti měsíců dítěte to neřešíme, ale v devíti měsících už bychom se měli začít zabývat tím, co matka za život snědla a kolik má v sobě toxinů rozpustných v tucích. Muži se jich už do konce života nezbaví. Já jako chlap mám například v organismu ještě DDT od svojí maminky a to mi zůstane celý život. Vy jako žena se toho zbavit můžete.

Jak to?

Vyloučíte je právě do mateřského mléka. Tímto způsobem jsem je já dostal od své matky, a pokud vy máte v těle nějaké DDT, mateřským mlékem je předáte svému dítěti. DDT je největší toxin, karcinogen, který se u nás používal jako insekticid na hubení kdečeho. Dostal se do životního prostředí a do potravinového řetězce naší populace. Ještě v 70. a 80. letech se výskyt DDT v mateřském mléce měřil, aby se podle toho ženám doporučilo, jestli mohou nebo by neměly prodlužovat kojení. Dneska už se tím nikdo nezabývá. Kadmium, rtuť či ftaláty v mateřském mléce nikdo neměří a všechny jaterní toxiny pocházející z různých plísní, které ženy za život nasbíraly, nevědomě předávají svým dětem.

Kdy je tedy, z hlediska obezitologie, dobré miminko odstavit, aby se takzvaně nepřejedlo?

Přejíst se může kdykoli. Kojení do půl roku naopak doporučujeme, ale nad devět až dvanáct měsíců se vliv kojení na snížení civilizačních onemocnění nepotvrdil. A jsou naopak i výzkumy, které poukazují na zvýšení rizika civilizačních onemocnění. Hledáme odpověď, jestli vzhledem k civilizačnímu posunu jsme stále ještě uzpůsobeni jako jiní primáti, abychom kojili děti do tří let. Zhruba rok bych ale u nás považoval za vhodný, pokud to matce vyhovuje. Pokud chce a dělá jí to dobře, může pokračovat i déle, ale musí se informovaně rozhodnout s ohledem na možná rizika.

Jak by se dítě mělo ideálně stravovat po odstavení?

Každý musí za svůj život projít celým výživovým spektrem všech „útrap“, kterými prošlo lidstvo. Tak jako má své fáze vývoj lidského zárodku, stejným vývojem musí projít po porodu ve výživových a kulturních zvyklostech. Jsme savci, takže do půl roku jedině mléčná strava. Když není dítě kojené, začínáme s příkrmy už od čtyř měsíců, protože u umělého mléka je výhodnější v prevenci alergií začít dříve. Lepek by se měl do stravy dostat do sedmi měsíců, jinak roste riziko celiakie (chronické onemocnění sliznice tenkého střeva způsobené nesnášenlivostí lepku, pozn. red.). Tak jako je opička všežravec, mělo by batole do jednoho a půl roku okusit všechno.
    
Jak je to třeba se zeleninou?

Pokud do dítěte nedostanete do jeho osmnácti měsíců ovoce a zeleninu v přiznané formě, tedy nemixované, nemáte šanci dostat je do něj tak do devíti let věku. Jako primát je totiž naprogramované, že zeleným se může otrávit a následně v období negace k vnucovaným potravinám získá i odpor. To je jeho vývojová povinnost. Během nástupu do školy potřebuje relativně velké množství sacharidů na pokrytí učení, tedy cukr. Takže pokud si dítě může vybrat, vždycky si vybere špatně – sladké. Ono ho potřebuje, ale opět tu správnou míru. Během dospívání pak chlapci začnou hodně jíst maso, protože jim díky testosteronu více roste svalová hmota, a nakonec přichází fáze, kdy „splácají“ kdeco. Když neprojdou touto fází, ze které se jim udělá zle, nemůžou dojít ke kompetentní racionální zdravé stravě.
    
Jak reagují matky na vaše výhrady ke kojení?

Velmi negativně. Kojené dítě přeci nemůže být tlusté! Snažím se jim otevřít oči a upozornit je, že to, s čím se samy praly celý život, stihly za tři měsíce u vlastního dítěte, u kterého přitom chtěly všechno dělat dokonale. Dokážete si představit to vnitřní zhroucení? Jsou to ženy po třicítce, tedy v největším intelektuálním rozvoji, kdy mají nejvíc znalostí, jsou pracovně etablované a najednou dostanou na plný úvazek na tři směny „práci dokonalé matky“. A přitom vůbec netuší, co si pod tím představit. Často miminko nenechají vyspat, pořád do něj šťouchají, jestli dýchá. Když zapláče, jsou přesvědčené, že je to hladem, nerespektují, že může chtít jen navázat kontakt nebo si provětrat plíce. Přiznat si osobní chyby nebo neznalost je pro ně ten nejtěžší problém. Potvrdilo se nám to i v průběhu projektu S kojenci proti obezitě (www.skojenciprotiobezite.cz). Na sociálních sítích většina aktivních matek prosazovala obecný mýtus: on z toho vyroste. Ale to bohužel už dávno neplatí.

Čím to je, že dnes už obézní děti v pubertě nehubnou?

Je to způsobeno především obezitogenním prostředím. Nejde o změnu genetiky, nebo že bychom se hýbali nějak zásadně méně. Ano, děti se samozřejmě hýbou méně, ale proč? Kam dáte kojence, když jedete autem? Do autosedačky. Pak ho dáte do kočárku, ne do hlubokého, ale do skořepiny, takže se zase nemůže hýbat. A pak se nikdo nesmí divit, že dítě neběhá venku, že se mu už nechce. Jenže dneska se bez auta neobejdete, skoro nikam se bez něj nedostanete.

Vy však paradoxně u dětí nefandíte ani přehnané sportovní aktivitě. Proč?

Děti vedu tak, aby si vybraly sport pro radost a zdraví a nespoléhaly, že si během jedné hodiny dvakrát týdně vyřeší pohybový dluh. Nechci je učit chodit na tři sportovní kroužky a pořád se jenom hýbat. To není životní styl udržitelný do dospělosti. Ještě tak možná na vysoké škole. Ale potom? Při běžném životě, vedle rodiny, vydělávání peněz, kamarádů v hospodě, mezi to všechno ještě třikrát týdně fitness? Ne, oni si musí nastavit splnitelné cíle. Třeba že mají denně za každou cenu ujít čtyři kilometry. Stačí k tomu málo. Nejet výtahem, zaparkovat auto kousek dál. Učím děti, aby nejely dvě zastávky tramvají, ale šly to pěšky. Jednak je to rychlejší než čekat na tramvaj a v ní pak stát na každém semaforu nebo zastávce, ale hlavně mají odpovídající výdej energie.

Poruchy hmotnosti u dětí v Česku (2009 - 2013)

Jaký sport nebo způsob pohybu je ideální pro děti školou povinné?

Královnou pohybu je atletika a je povinností školy naučit děti všechny atletické a gymnastické prvky. Žádný doplňkový sport vám tohle nevynahradí. Jenže do atletického kroužku vás vezmou, jen když budete nadšená z běhání, skákání. A u vrhu koulí se budete muset dokonce přejídat. Stejně tak ragbisti nebo hokejisti jsou nadšení z toho, když má někdo nadváhu. Nic ale není lepšího než chůze. To je pohybový dar, který nedoceňujeme. I tam je ovšem dobré znát správnou míru. Čtyři kilometry jsou ideální, šest nám náladu zlepší a osm a víc už vede k nabírání hmotnosti. Takže i chůze musí mít svůj systém a řád. Když si někdo řekne, že bude chodit co nejvíc, po určitém čase ho to může dostat do ještě většího průšvihu.

Jak to?

Dvacet procent našich klientů tvoří vrcholoví sportovci. A nejde o sportovce, kteří už skončili, ale kteří jsou v aktuálním trojfázovém tréninku. Při nevhodném nastavení mohou být děti i krátkodobě přetěžovány, takže musejí na toto přesílení přijmout více energie, a organismus si ji začne ukládat. Proto první, co začnu s hokejisty nebo basketbalistkami řešit, je, že jim zakážu běhat. Pak se okamžitě výrazně zlepší, mají lepší výkony a s hmotností jdou dolů. Naštěstí už to chápou i trenéři, kteří se změně režimu dříve strašně bránili.

Tvrdíte, že půl roku trvající obezita u dospělého a rok u dítěte už v lidském organismu způsobí nevratné změny a tím i chronickou obezitu. Čím to je?

Ano, v obezitologii se k tomu oficiálně neradi přiznáváme, abychom neodradili klienty, ale v současné době je obezita od druhého stupně skutečně celoživotním nevyléčitelným chronickým onemocněním. Můžete ji pouze držet pod kontrolou a zabránit rozvoji kardiometabolických změn. Celý problém je v centrální regulaci energetické homeostáze (samočinné udržování nějaké hodnoty veličiny na přibližně stejné úrovni, pozn. red.), kterou máme v mozku a která řídí, kolik máme za den přijmout i kolik máme vydat.

Zjednodušeně řečeno tedy máme v mozku nastavený vzorec, který našemu tělu určuje ukládání tuků nebo způsob zpracování potravy?

Ne ukládání, ale to, jak jíme a hýbeme se. Člověk má nejlepší energetickou homeostázi, díky které se mohl rozšířit po celé planetě, nezávisle na klimatologických podmínkách, protože díky ní se vždycky uměl přizpůsobit. Prakticky jsme schopni přežít i na Antarktidě.

Co přesně se tedy v organismu obézních pacientů děje?

Při nadbytku příjmu potravy se posune centrální regulace o deset až dvacet procent výše, aby se celý systém nepřehltil. Vznikne specifický lokální zánět, který změní senzitivitu tohoto centra, čehož obézní člověk docílí zhruba za půl roku a dítě za rok.

A když pak dotyčný začne hubnout?

Centrální regulace začne hlásit, že má málo, pořád potřebuje o dvacet procent víc. A s pocitem hladu nejde bojovat, nelze jíst jen osmdesát procent své energetické potřeby, protože mozek vám hlásí: umřeš hlady! Překročíte-li tedy tuto hranici, zbytek života už s tím nic nenaděláte. Již je možné to pouze zafixovat, aby se to nehýbalo dál. V dětské obezitologii máme ale proti dospělé obrovskou výhodu, že posouváme pět, deset kilogramů. Z prvního stupně obezity dostaneme klienta do nadváhy, z druhého do prvního, z třetího do druhého, z čtvrtého do třetího stupně obezity. Ale prakticky nikdy nejsme schopni přeskočit celé pásmo. Takže kdo má druhý stupeň, už nikdy nemůže mít jinou nadváhu než obezitu.

A co ty úžasné případy, kdy lidé z dvou set kilo zhubnou na šedesát?

Ano, to je dokonalé, uděláte si fotku a po zbytek života na ni můžete koukat, protože tak už nikdy vypadat nebudete. To je skutečně vždycky jen na tu chvilku. Maximum, o které můžeme hmotnost trvale snížit, je jedině díky barioterapii (chirurgické řešení obezity, pozn. red.) o třicet až pětatřicet procent ze vstupní hmotnosti. Standardní léčba obezity je obecně minimálně dvouletá. Ten boj má svoji dynamiku, takže po roce vždycky nastává relaps. Pak to zase jde chvilku dolů, ale už ne tak efektivně jako předtím. Po dvou letech se hmotnost stabilizuje, po pěti letech už víme, jestli je klient za vodou. O to důležitější je prevence vzniku obezity. Věřte mi, že je lépe dnes reálně řešit 2 kilogramy nadváhy, než za dva roky nereálně 20 kilo obezity.

Co prevence obezity u dětí?

Problém je, že vzhledem k tomu, že dětská obezita vzrůstá, je u nás prevence zcela špatně načasovaná. Na základní školu v Česku nastupuje čtvrtina populace s nadváhou a deset procent už má obezitu, a ze základní školy vychází 25 % dětí s nadváhou a 14 % s obezitou. Prevence obezity u dětí na základních školách má však význam pro prevenci obezity v dospělosti. Je ale třeba myslet na jednu věc. Při současném výskytu obezity již v sedmi letech se může stát, že když tlustým školákům říkáme, že jsou tlustí a můžou umřít, tak vyděsíme i ty s normální hmotností a můžeme je tak vehnat do mentální anorexie, která je stejně nebezpečná jako závažná obezita. Snažili jsme se tomu přijít na kloub a zjistili jsme, že 40 % dětí s chronickou obezitou v naší ambulanci mělo poprvé nadváhu do jednoho roku, 70 % do tří let, 90 % do 7 let a jenom 10 % dětí mělo nárůst nadváhy až ve škole. Takže pokud chceme hovořit o prevenci, musíme začít už na gynekologii a nejpozději v kojeneckém věku.

Existuje nějaký typ stravy, kterou považujete při hlídání hmotnosti za ideální?

Je to takzvaná snídaně z hypermarketu, tedy müsli a různé cereální směsi či sušenky. Pak svačina připravená od maminky, ideálně chleba s máslem a sýrem, oběd ze školní jídelny, ovocně mléčná svačina z eko-marketu, tedy kvalitní jogurt s prémiovým ovocem, a k večeři středomořská strava, založená na rostlinných tucích s přiměřenou mírou živočišných, tedy i žloutky nebo smetana. Tento model kupodivu funguje úplně nejlépe a také ho při léčbě používáme.

Středomořská strava? Jak je tedy možné, že nejobéznější děti mají jihoevropské národy?

Protože už svoji původní stravu nejedí. Například v Itálii je tak drahé ovoce a zelenina, že všichni přešli na pečivo. Ke všemu jedí bílý vymletý chleba. Dokonce i olivový olej už je pro ně drahý, takže jedí samotný bílý chléb. Přitom středomořská strava je velice chytrá i v tom, že spotřebuje daleko méně masa než třeba česká kuchyně. Boloňské špagety, lasagne, pallea... To jsou všechno jídla, ve kterých je maso obsaženo, ale v úplně jiné míře než v případě našeho knedlíku s masem v omáčce. A maso, tedy bílkoviny, mohou být jednou z největších příčin nabírání. Když totiž nemáte bílkovinu v těle kde uložit, tělo ji neumí vyloučit, jen zmetabolizovat. A metabolizuje se přednostně na tuky.

Jakou roli hrají bílkoviny v dětském jídelníčku, mohou mít děti maso každý den?

Bílkoviny jsou základním kamenem růstu a výměny tkání. U dospělého by bílkoviny měly tvořit 20 % denního příjmu potravin, u dětí více – podle toho, v jaké jsou růstové fázi. Ale dítě neroste každý den stejně. Když roste fyzicky, neroste psychicky. Na fyzický růst potřebuje jíst, na psychický mu stačí jeden rohlík denně. Určitě je zbytečné vařit dítěti maso k obědu i k večeři, a k snídani a k svačině mu dát ještě na chleba šunku. Všeobecně známý je význam bílkovin na růst svalové hmoty zejména u sportovců, méně známá jsou rizika s jejich zvýšeným příjmem.


Zdroj: iDnes.CZ
zpět

Cukrovku má každý desátý Čech

V České republice už má cukrovku každý desátý a její výskyt stále roste. Stát však v prevenci vůči tomuto onemocnění selhává.

„Je to velmi vážná situace. V ČR má diabetes již 8,5 procenta populace, další nejméně dvě procenta ji už mají, ale dosud o tom neví, protože nemoc se zatím nijak neprojevuje,“ řekl Právu profesor Štěpán Svačina, přední český diabetolog a obezitolog a přednosta III. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se diabetes léčí.

„Dalších zhruba pět procent lidí v Česku má prediabetes, tedy zvýšené hodnoty cukru nad optimální hladinu, která je do 5,6 milimolu (mmol) na litr krve. Prediabetici ale už nyní mají stejné kardiovaskulární a onkologické riziko onemocnění jako diabetici,“ dodal.

Chybí prevence

„V prevenci diabetu jsme jedni z nejhorších v Evropě. Nejsou pořádné preventivní programy, ve školách se o prevenci nemocí včetně diabetu neučí. Místo toho se učí o čínské medicíně,“ varoval Svačina.

Podle něho stát by měl změnit například učebnice o zdravovědě, korigovat by je měli lékaři-odborníci a ne jen učitelé. Podle Svačiny a jeho kolegy profesora Jana Škrhy diabetes není nemoc z příjmu cukru.

Cukrovka druhého typu je vyvolávána především příjmem živočišných tuků, typicky ve druhotně zpracovaném mase, například v uzeninách. Riziko onemocnění cukrovkou naopak snižuje listová zelenina, káva a rostlinné tuky.

„Základní v prevenci cukrovky je ale pohyb. Riziko cukrovky u těch, kdo se pravidelně pohybují, je poloviční v porovnání s těmi, kteří vedou sedavý způsob života,“ upozornil Škrha s tím, že dvě hodiny tělocviku ve školách týdně to nemohou dohnat.

Podle obou odborníků stát by měl připravit kvalitní preventivní programy napříč populací, jinak se cukrovka stane epidemií tohoto století. Už dnes na ni ročně zemřou asi dva tisíce lidí, mnoho dalších na s ní spojené komplikace. Prevence by měla zahrnovat i programy v oblasti obezity národa, protože více než 90 procent diabetiků je obézních.

Počet nemocných raketově roste

„Cukrovka je příčinou dvou procent všech úmrtí v ČR. Nicméně odhady ukazují, že nejméně osmdesáti procentům případů diabetu druhého typu lze předejít,“ soudí Alena Šteflová z kanceláře Světové zdravotnické organizace (WHO) v ČR.

Ta vydala zprávu, podle níž je ve světě lidí trpících cukrovkou od roku 1980 takřka čtyřikrát více, a pokud jednotlivé země neučiní žádná protiopatření, stane se tato choroba nejpozději do roku 2030 celosvětově sedmou nejčastější příčinou smrti.

Zatímco v roce 1980 žilo na světě 108 miliónů lidí s diagnostikovanou cukrovkou, v roce 2014 jich bylo již 422 miliónů, v Evropě 64 milióny lidí. WHO proto pro letošní Den zdraví, který je 7. dubna, vybrala téma boje proti cukrovce.


Zdroj: Novinky.CZ
zpět

Rakovinu jícnu endoskopie často nerozpozná, přiznává profesor Špičák

Obezita je epidemií moderního věku takřka napříč všemi vyspělými společnostmi. „Ještě před pár desítkami let játra selhávala především v důsledku alkoholismu. Dnes bývá nejčastějším důvodem transplantace jater jejich ztučnění,“ říká gastroenterolog Julius Špičák.

Jaké nejzásadnější změny se během vaší kariéry ve vašem oboru udály?
Posun nastal úplně ve všem. Ve vývoji léčiv i ve způsobu léčby, zcela se změnila chirurgie trávicího ústrojí. Zásadním milníkem bylo například zavedení laparoskopické operativy. Měl jsem možnost vidět v Izraeli v roce 1991 jeden z prvních laparoskopických úkonů, cholecystektomii (odstranění žlučníku, pozn.red.). Když jsem pak v Čechách uspořádal seminář, kde jsem o tom přednášel, přednostové chirurgických klinik, docenti a profesoři mě pozorovali s výsměšným výrazem a říkali: „Chlapečku, takových už jsme viděli.“ Přesto jsem už tehdy nepochyboval, že tento objev otočil kolem dějin a nic nebude jako dřív. 

A mezník v oblasti léčiv?
Jedním bylo nepochybně objevení účinné redukce žaludeční sekrece takzvanými blokátory protonové pumpy (potlačení vylučování kyseliny chlorovodíkové do žaludku; a tím i zmírnění či potlačení „pálení žáhy“, jak se lidově označuje reflux, kdy se kyselý obsah žaludku dostává do jícnu a tam poškozuje sliznici, pozn. red.). Tyto léky přispěly prakticky k vymýcení dříve jednoho z nejčastějších onemocnění, dvanácterníkového vředu. Druhým faktorem bylo objevení jeho původce, jímž je bakterie Helicobacter pylori. Vředová nemoc se tak dnes léčí primárně antibiotiky právě v součinnosti s blokátory protonové pumpy. Díky tomu už jsem dvanácterníkový vřed po léta neviděl. Blokátory protonové pumpy ale účinně napomáhají také při zánětu jícnu, tzv. refluxní ezofagitidě, což je další běžné onemocnění. 

Představuje tato léčba ideální pomoc, když nemoc „jen“ potlačuje? Nebo by bylo lepší vyřešit příčinu, která nadměrné vylučování (sekreci) žaludečních šťáv způsobila?
Ano, snížení žaludeční sekrece příčinu zánětu jícnu neléčí, tou je porucha motility – souhra jícnu a žaludku, takže se do jícnu dostává větší množství žaludečního obsahu. Nicméně je tato léčba velmi účinná, protože obsah žaludku, který přichází do kontaktu s jícnem, není tak agresivní. Další možností léčby je chirurgické vytvoření jakési manžety, která vlastně spodní jícen částečně utěsní.

Pálení žáhy, které zvýšené vylučování žaludečních šťáv do jícnu provází, mnozí považují za banální problém. Přitom jde o fázi, která může snadno přejít do zánětu jícnu a posléze způsobit karcinom jícnu. Jsou s tím už lidé lépe obeznámeni?
To je docela složitý problém, protože je otázka, kdy má člověk vůbec jít na endoskopii, která by případný zánět jícnu odhalila. Když se podíváte na průřez výsledků endoskopických vyšetření, zjevná patologie, a to i ta, která by směřovala k nádorovému onemocnění, je méně častá, než by se očekávalo. Je to určitý paradox, protože 90 % gastroskopií provádíme právě s otázkou, jestli najdeme nádor, nebo ne. Relativně nejčastěji pak ale nacházíme zánět jícnu, přitom počet karcinomů jícnu zjištěných až v pokročilém stadiu neustále narůstá. Jinými slovy, zrovna v případě nádorů jícnu endoskopie bohužel úplně nesplňuje to, co bychom od ní očekávali, nicméně alternativa neexistuje.

Proč u rakoviny jícnu nastal takový nárůst?
Protože souvisí s nadváhou, u které je patologický reflux častější. Problém je, že pokročilá rakovina jícnu je stejně jako rakovina slinivky v podstatě stoprocentně smrtelná, což souvisí jednak s charakterem toho nádoru a také s tím, že její včasná diagnostika selhává. Zásadním opatřením je tedy věnovat endoskopické inspekci jícnu dostatek času. A zobrazení i drobných změn napomáhá také ke zdokonalování endoskopických technik. Velmi pozitivním vývojem je endoskopická operativa časných nádorů jícnu. Každý týden provádíme dva tři zákroky, které u nádoru v časném stadiu znamenají úplné vyléčení.  

Většina z nás má ve zvyku pálení žáhy zahnat některou z běžně dostupných pastilek, případně jedlou sodou. Jak ale fungují? Odstraní jen naše subjektivní potíže, nebo zároveň eliminují žaludeční kyselost natolik, že jícnu nehrozí poškození?
Pokud si nevezmete dostatečnou dávku blokátoru protonové pumpy, řešíte skutečně jen momentální symptomy, nikoli chorobu.

Pálení žáhy

Takže bez návštěvy lékaře se neobejdeme?
Ano, je to nutné. Je potřeba nastavit medikaci podle rozsahu problému. Účinnost léčby je ale individuální v závislosti na individuální enzymatické výbavě každého člověka, takže u někoho může být velmi vysoká, u jiného prakticky nulová – a nelze to předem odhadnout. První nastavení medikace provádíme tedy tzv. naslepo, řídíme se příznaky.

Mám v případě zánětu a rizika karcinomu jícnu nějakou jinou možnost než užívat léky do konce života?
Ta léčba je většinově naprosto bezpečná, ale samozřejmě ji provází určité riziko komplikací, např. střevní infekce nebo fraktury kostí, protože může způsobit odvápnění. Je třeba říci, že při obrovském množství lidí, kteří blokátory protonové pumpy užívají, je výskyt těchto komplikací statisticky významný. Proto je žádoucí udržovat tuto léčbu na co nejmenší možné dávce. Dalším problémem je, že účinnost těchto léků se kříží s některými jinými, např. s léky na ischemickou poruchu srdeční.

Nelze tedy tento problém řešit třeba úpravou životosprávy, změnou stravování? 
Na refluxu se nepochybně podílí nadváha a do určité míry refluxní potíže můžou vyvolat i některé složky potravy nebo nápojů, ale úprava stravy bohužel sama o sobě nestačí. Takže pokud pacient nechce užívat blokátory protonové pumy celoživotně, je alternativou operační léčba.

Řekl jste, že nevěříte, že konkrétně pro rakovinu slinivky by se v nejbližší budoucnosti našla účinná léčba. Proč má karcinom jícnu a slinivky tak špatnou prognózu?
Každý nádor se vyvíjí určitým způsobem, jedním z důležitých faktorů je například to, jestli vyvolává časné obtíže. A záludnost např. karcinomu jater spočívá v tom, že je zprvu prakticky asymptomatický (pacient nepociťuje žádné příznaky nemoci, pozn. red.). Takže časné nádory jater, jež lze operovat, mohou být zjištěny pouze pravidelnými sonografickými kontrolami pacientů s cirhózou, která většině nádorů předchází, tzv. screeningem. U nádoru slinivky záleží i na tom, jestli je blízko nebo dál od žlučovodu. Šťastnější je ta první varianta, protože se objeví žloutenka, která pacienta donutí začít problém rychle řešit a dává mu tím větší šanci. Pak je tu biologie karcinomu. Úskalí biologie nádoru slinivky spočívá v tom, že zatímco období od prvních genetických mutací po časný nádor, který je ještě operabilní, avšak většinou asymptomatický, trvá přibližně 10 až 15 let, období, kdy se pak promění v nádor neoperovatelný, už trvá jen rok. Nastává tam obrovská akcelerace, přičemž nádor metastazuje už v raném stadiu. Podobně agresivně se chová karcinom jícnu. Navíc se u těchto typů nádoru v reakci na onkologickou léčbu buňky rychle mění, samotný nádor je velmi citlivý na léčbu v jejím počátku, ale velmi rychle získá vůči léčbě rezistenci. Proto je vždy velmi nebezpečné, když člověk ve zralém věku, tedy kolem padesáti, šedesáti, sedmdesáti let, zničehonic začne mít třeba i nenápadné, dosud neexistující potíže v dutině břišní. Pak je potřeba ho podrobně vyšetřit.

V souvislosti s prevencí refluxu či nádoru jícnu se kromě jiného nedoporučuje pikantní strava, která je typická třeba pro oblíbenou asijskou kuchyni. Vy sám jste ale varoval ještě před jinými riziky asijských jídel... 
Málokdo si uvědomuje, že suroviny, které se na první pohled tváří jako dietní či dokonce zdravé exotické plodiny, mohou skrývat nebezpečí různých kontaminací. My nemáme tušení, za jakých okolností a v jakém prostředí byly ty plodiny vypěstovány. Sám jsem byl na několika cestách svědkem toho, že se tam místní ovoce či zelenina pěstuje ve vysoce kontaminované půdě, takže v místních vodních tocích vymřely ryby. Na druhou stranu – pokud známe jejich původ a podmínky, v jakých vyrostly, mohou konkrétně některé byliny při různých onemocněních přinést nečekaný efekt.  

Máte na mysli alternativní léčbu?
Ano. Jsem lékař standardní medicíny postavené na věcných důkazech, nicméně alternativní medicínu úplně neodmítám, byť by její efekt měl být třeba jen placebový. Pokud mi pacient v určité situaci řekne, že chce vyhledat jakousi alternativu, která má jisté racio, v žádném případě mu to nevymlouvám. Nikdy to ovšem nesmí znamenat, že opustí naši bezpečnou standardní léčbu. Jsou-li situace, kdy naše léčba není dostatečně účinná, pak není důvod bránit pacientovi oslovit důvěryhodného specialistu na některou z alternativních metod. Za jednu takovou považuji např. fytoterapii (využívání léčivých rostlin, bylinkářství, pozn. red.). Je známo, že byliny obsahují původní účinné látky, jejichž složení a vzájemná chemická souhra je jiná než v lécích, takže mohou pomoci při stavu, kdy pacient má pouze obtíže bez strukturálního problému (funkční poruchy), anebo když klasická léčba selhává. Mám několik pacientů, kteří docházejí k lékaři, který se fytoterapii věnuje profesionálně, léčí po celé Evropě, a byl jsem velmi překvapen, jak účinně na tento typ léčby reagovali. Neanalyzuju, jestli to byl pouhý placebo efekt, směrodatný je pro mě výsledek.

O jaké problémy konkrétně šlo?
Jednalo se např. o pacienta se střevním zánětem, který vyzkoušel bez úspěchu veškerou biologickou léčbu a operován být nechce. Má tzv. ulcerózní kolitidu (chronický zánět střevní sliznice, pozn. red.) a při užívání fytoterapie je jeho stav uspokojivý a stabilizovaný. Ačkoli jeho zánět je aktivní a má stolici několikrát denně, je schopen normálního života, což předtím při jakékoli jiné léčbě nebyl. Podobnou zkušenost mám kupodivu i s několika onkologickými pacienty. Několik z nich má karcinom slinivky břišní a jejich stav se přinejmenším rozvíjí pomaleji, než bych předpokládal. Jeden pacient s pokročilým nádorem slinivky s touto léčbou žil dva roky, což je nadprůměrná výdrž. V každém případě by však alternativní léčba měla obsahovat určité racio a její užívání nikdy nesmí znamenat, že pacient opustí postupy postavené na vědeckých důkazech.

Ulcerózní kolitida, čili zánět střev, bývá považována za jedno z typických onemocnění psychosomatického rázu. Tedy že ho vyvolává či ovlivňuje psychika. Jaký je váš názor?
Naše psyché ovlivňuje leccos v oblasti strukturálních chorob (u strukturálních chorob jsou patrné změny v tkáních či orgánech, tedy viditelný nález, pozn. red.), ale důsledky stresu jsou velmi různé a individuálně nepředvídatelné. Někteří lidé, kteří jsou vystaveni obrovskému stresu, jsou fyzicky naprosto zdraví. A na druhou stranu máme nemocné, kteří v životě žádný objektivní stres nepoznali. Psychosomatika se dnes mylně překládá tak, že jde o nestrukturální obtíže vyvolané psychickými problémy, což ovšem není zcela správné. Na konci psychosomatiky by totiž měla být strukturální porucha, která je měřitelná. Ale třetina pacientů v našem gastroenterologickém oboru jsou pacienti, kteří mají obtíže, například chronické bolesti, průjmy nebo zácpu, u nichž nejsme schopni nalézt jejich příčinu ani jakoukoli patologickou změnu. To ovšem není psychosomatika, to je tzv. funkční porucha.

Co tedy zánět střev, kterých je několik typů, způsobuje?
Příčiny jsou velmi komplexní, podíl mají vícečetné genetické mutace, stravovací návyky, nikotinismus, užívané léky a obsah bakterií ve střevě. Obecně jsou tyto záněty častější v zemích západního světa, u migrantů se výskyt zvyšuje už u druhé generace.

Nejčastější příčinou většiny zdravotních obtíží, kterými se váš obor zabývá, je obezita. Ta v posledních letech zaznamenala rapidní nárůst. Je závislost na jídle závažnější než závislost na alkoholu?
Obojí je velký problém. Cirhóza způsobená ztučněním jater je dnes jednou z nejčastějších indikací k transplantaci jater a také příčinou vzniku karcinomu jater. Velmi často ovšem v kombinaci s nadměrným požíváním alkoholu. Musíme také brát v potaz, že zatímco nadváha je na první pohled jasně patrná, u alkoholu se musíme spolehnout na informace, které poskytne sám pacient a které tudíž nebývají věrohodné. Alkoholismus pacienti obvykle naplno přiznají, až když se odhodlají k transplantaci jater, anebo se rozhodnou pro protialkoholní léčení. Do té doby mlží.

Obezita a závislost na jídle je na vzestupu ve většině vyspělých zemí s výjimkou Skandinávie… 
Skandinávci jsou obecně skromnější, uměřenější, jídlo tam nepředstavuje takový fenomén. Na druhou stranu je tam historicky velmi závažný problém právě s alkoholismem, který se jim díky vysokému zdanění a omezenému přístupu daří jakžtakž držet na únosné míře. Ovšem i ve Skandinávii se vztah k jídlu vyvíjí, objevují se michelinské restaurace… Roli ale samozřejmě hraje více faktorů. Když si vzpomenu na své prarodiče, jedli v podstatě velice skromně. Teprve pro generace od 60. let se jídlo stalo samo o sobě pojmem. Svou roli sehrála i globalizace, naprosto radikálně se změnila nabídka dostupných potravin. Dříve se stravovací návyky jednotlivých národů absolutně lišily, byly tu komunity, jejichž strava byla z 90 % rostlinná, a pak třeba Eskymáci, kteří se z 90 % živili masem. Dneska jsou stravovací návyky velmi promíchané. 

Nadváha se dnes vlivem obliby fastfoodu už týká i Asiatů, kteří bývali tradičně štíhlí. Jakým směrem se tento trend vyvíjí v USA, kde pandemie obezity vypukla? 
Ve Spojených státech je dnes obezita velmi závislá na společenském statusu, takže vyšší třídy žijí zdravě a sportují, v centru velkých měst a na pobřeží Kalifornie všichni běhají a navštěvují fitness kluby, zatímco na periferii a ve vnitrozemí je to úplně jiné. K nadváze tíhnou většinou Afroameričané a Hispánci, tedy lidé s tradičně nižšími příjmy. Ještě horší je to např. v Mexiku, kde je obezita na ulicích skutečně všudypřítomná a do očí bijící. 

Za jeden z nejzávažnějších faktorů nárůstu obezity jste označil skutečnost, že obezita už vlastně nepředstavuje handicap, nepřináší společenský odsudek tak jako dřív. Už ji opravdu společnost přijala jako normu?
Ano, vidíme to všude kolem sebe. Moje vnoučata ve věku deset, dvanáct let hrají fotbal a v každém dětském mužstvu dnes běžně vidíte tlouštíky. V tomto věku to ještě uběhají, ale je jen otázka času, kdy jim nadváha začne negativně ovlivňovat život. Věty typu, že z toho vyroste, prostě neplatí. Tyto děti naopak získávají špatné stravovací návyky, které je budou pronásledovat celý život. Inspirací jsou pro mě mé dcery. Jedna žije ve Španělsku. To je země s obrovskou nabídkou sportovních zařízení a příležitostí, proto jsou vůbec nejúspěšnějším sportovním národem. Též je tam skvělá a zdravá kuchyně, dceři tam velmi rychle poklesl cholesterol. Její manžel naopak při návštěvě Prahy vždy přibere na váze. Moje druhá dcera je vnímavá učitelka. A jeden z jejích poznatků je, že zatímco dříve byly děti chytré nebo sportovně nadané a zručné, dnes se děti dělí na potenciálně úspěšné z úspěšných a ambiciózních rodin a pak na ty, které k úspěchu předurčeny nejsou a obtížně zvládající školu i sport. Obě skupiny se i jinak stravují, ti potenciálně méně úspěšní mají i sklon k nadváze, jedí velká kvanta levných potravin a pijí kolu. Zkrátka je tu narůstající rozdíl mezi společenskými komunitami a jejich velmi nízká prostupnost, což do budoucna zakládá na velký společenský konflikt.

Není to problém všech vyspělých společností západního typu?
Patrně ano, ale u nás takové uspořádání nemá tradici. Teď jsme najednou zaskočeni skutečností, že rodinné zázemí předurčuje člověka k dalšímu rozvoji a není z toho cesty. Nijak systematicky s tímto problémem nepracujeme. Musíme zabránit vytváření ghett a cíleně podporovat určité oblasti, např. umožnit dětem zdarma vstup na kulturní akce, do muzeí, zoologických zahrad, maximálně jim zpřístupnit sport. Za mých školních let třeba neexistovalo, že by někdo ze třídy nejel na lyžařský výcvik, dnes zůstane doma 30 % dětí, které nikdy nelyžovaly a lyžovat nebudou, protože si to rodiny nemohou dovolit.  

Dá se říci, jakými potravinami se dnes lidé k obezitě nejčastěji projedí? Je horší cukr, nebo tuk?
Nejsem dietolog ani obezitolog. Z mého pohledu to není až tak důležité, pokud se nejedná o extrémy. Za zásadní kritérium považuji váhu. Naši praprarodiče z dnešního pohledu jedli relativně nezdravě, večeřeli chleba se sádlem, a přesto byli štíhlí. Stravovací návyky a dostupnost potravy se zásadně mění. Cukr používáme od 19. století, italská kuchyně a fastfoody jsou u nás dostupné jen několik desetiletí. 

Mnozí lidé s nadváhou se odvolávají na dědičnost, říkají, že mají tloušťku prostě v genech. Vy, lékaři, s tím však nesouhlasíte. Není ovšem možné za dědičný faktor obezity považovat například to, že každý člověk má jiný metabolismus? 
Určitě to také hraje velkou roli, nicméně genetika procesů trávení se těžko odlišuje od genetiky návyků. Například moje manželka pochází z řeznické rodiny, její matka výborně vařila. Za studií byla manželka schopna sníst velké porce masa a v podstatě dodnes má ne vždy lehko zvladatelnou chuť k jídlu a jídlo si vychutnává. Já to mám úplně jinak. Celý den nevezmu sousto do úst a nemám s tím žádný problém, prostě nemám hlad. Takže ano, přístup je individuální a souvisí se zafixovanými zvyklostmi, které vycházejí ze způsobu života konkrétní rodiny. 


Zdroj: iDnes.CZ
zpět

Tirzepatid prokázal svůj potenciál v léčbě diabetu 2. typu a snižování hmotnosti

Tirzepatid, duální agonista GIP a GLP‑1, prokázal svůj potenciál v léčbě diabetu 2. typu a snižování hmotnosti

GIP (na glukóze závislý inzulinotropní polypeptid, glucose‑dependent insulinotropic polypeptid) a GLP‑1 (glucagon‑like peptid 1), tzv. inkretiny, jsou hormony produkované ve střevě. Jejich tvorba je stimulována příjmem potravy. Léčebně se nejprve využil GLP‑1 (agonisté GLP‑1 exenatid a liraglutid, nejnovější dulaglutid a semaglutid), nyní se v klinických studiích testuje duální inhibice GIP a GLP‑1. GIP je secernován z enterokrinních K‑buněk, které se nacházejí především v proximální části trávicí soustavy, v duodenu a v jejunu. Podnětem k jeho sekreci je, stejně jako v případě GLP‑1, vazba natrávených živin na receptory na membránách K buněk. GIP je na rozdíl od GLP‑1 secernován spíše v jedné fázi, řádově několik minut po pozření potravy. GIPR, receptor pro hormon GIP, má stavbu a aktivitu podobnou receptoru GLP‑1R a nachází se například v pankreatu, žaludku, střevech, v některých částech mozku, ale na rozdíl od GLP‑1R také v kostech a v tukové tkáni. Právě díky působení GIP v duálním přípravku se očekává zásah do adipocytů a ovlivnění tělesné hmotnosti pacientů, ale lék má i pozitivní účinky na funkci beta buněk a tkáňovou senzitivitu vůči inzulinu, které pravděpodobně nejsou vyvolány jen redukcí hmotnosti.

Tirzepatid potvrdil v 26týdenní studii fáze 2b účinky na snížení glykovaného hemoglobinu a tělesné hmotnosti, v další práci se ukázalo, že gastrointestinální tolerabilita léčby se zlepšovala s navyšováním dávek a byl také nižší počet pacientů, kteří přerušili léčbu. Pro nastavení optimálních léčebných dávek tirzepatidu ve třetí fázi klinického testování (program SURPASS, zahájený na konci roku 2018) byla provedena studie zkoumající tři režimy dávkování z pohledu výskytu nežádoucích účinků, ale i účinnosti. Ukázalo se přitom, že léčba tirzepatidem signifikantně snížila glykovaný hemoglobin (o více než dvě procenta, tj. 1,6 mmol/mol) a tělesnou hmotnost (o více než 5,7 kg) v souladu se studií fáze 2b. Nežádoucí účinky byly mírné až střední intenzity a celkově nižší než ve studii fáze 2b. Podíl pacientů, kteří přerušili léčbu pro nežádoucí účinky, byl nižší než pět procent a byl srovnatelný s placebem.

Tirzepatid má ovšem také potenciál terapeuticky ovlivnit nealkoholickou steatohepatitidu (NASH), jak ukázala analýza studie 2b u diabetiků 2. typu – léčba tirzepatidem snižovala markery NASH. Tato souvislost bude více zkoumána v dalších studiích.

Tirzepatid na ADA 2019:

1. Thomas MK, Nikooienejad A, Bray R, et al. Tirzepatide, a dual GIP and GLP‑1 receptor agonist, improves markers of beta cell function and insulin sensitivity in type 2 diabetes patients. Abstract 980‑P. Presented at the American Diabetes Association’s 79th Scientific Sessions; June 7‑11, San Francisco, CA.

2. Frias JP, Nauck MA, Van J, et al. A 12‑week, randomized, placebo‑controlled study assessing the efficacy and safety of three dose‑escalation algorithms of tirzepatide, a novel dual GIP and GLP‑1 receptor agonist, in patients with type 2 diabetes. Abstract 993‑P. Presented at the American Diabetes Association’s 79th Scientific Sessions; June 7‑11, San Francisco, CA.

3. Ohwaki K, Furihata K, Mimura H, et al. Effect of tirzepatide, a dual GIP and GLP‑1 receptor agonist, on glycemic control and body weight in Japanese patients with T2DM. Abstract 1024‑P. Presented at the American Diabetes Association’s 79th Scientific Sessions; June 7‑11, San Francisco, CA.

4. Hartman ML, Sanyal A, Loomba R, et al. Effects of tirzepatide (TZP), a novel dual GIP and GLP‑1 receptor agonist, on biomarkers of nonalcoholic steatohepatitis (NASH) in patients with T2D. Abstract 134‑OR. Presented at the American Diabetes Association’s 79th Scientific Sessions; June 7‑11, San Francisco, CA


Zdroj: web
zpět

Bůček už ustupuje zelenině

Stravovací zvyklosti Čechů se v posledních deset let výrazně změnily. Téměř tři čtvrtiny lidí obědvají pravidelně, ale oblíbený pečený bůček s knedlíkem a zelím, prejt či guláš začínají stále častěji nahrazovat lehčími jídly se zeleninou a saláty. Ukazuje to výzkum stravovacích návyků společnosti Edenred ve spolupráci s Evropskou unií (EU).

Zatímco před deseti lety silnou poptávku po lehčích jídlech uváděla podle průzkumu pouze 3,5 procenta ze všech restaurací, dnes je to plná čtvrtina.

„Klasická česká jídla, jako třeba svíčková, jsou oblíbená pořád. Výrazně ale roste zájem o různě upravené ryby, kuřecí maso, restovanou zeleninu a saláty,“ řekl Právu majitel a šéfkuchař průhonické restaurace Hliněná bašta Hynek Vávra.

Nejuspěchanější v jídle jsou Španělé

„Za jídla z nejkvalitnějších surovin jsou navíc hosté ochotni si i připlatit,“ dodal Vávra.

Většina Čechů navíc dnes obědvá mnohem častěji než před deseti lety. Z průzkum vyplývá, že každý pracovní den si oběd dopřeje sedm z deseti Čechů, o čtrnáct procent více než v roce 2009.

Většina lidí se dnes navíc nepřejídá, ale naopak hledá nutričně vyvážená jídla. Ještě před deseti lety bylo Čechů, kteří se chtěli hlavně hodně najíst, o poznání více než těch, kteří naopak hleděli na to, aby byl jejich oběd vyvážený.

„Dnes je situace naprosto opačná. Velkou porci vyžaduje k obědu čtvrtina Čechů. Naopak 44 procent lidí si dnes dává lehčí jídla,“ sdělila Právu manažerka programu ze společnosti Edenred Michaela Číhalíková.

Zájem o zdravější jídlo je ale v Česku stále nejnižší ze všech sledovaných evropských zemí, i když rozdíl již není tak dramatický jako dříve.

Ze srovnávacích průzkumů Edenredu dále vyplývá, že jídlu se lidé věnují stále kratší dobu. V Česku dává nyní rychlé obsluze přednost 47 procent lidí, o deset procent více než v roce 2009. Podobný směr je patrný i v dalších zemích, nejméně při jídle spěchají Slováci, nejvíce Španělé.

V návštěvách restaurací a závodních jídelen Češi dlouhodobě dominují evropskému žebříčku. Ve srovnání s dalšími devíti evropskými státy ale Čechy nejméně zajímá, kolik za jídlo utratí. To je podle Číhalíkové z velké části dané tím, že Češi nejčastěji chodí do restaurací, které nabízejí zvýhodněné polední menu, které v zahraničí není tak rozšířené.

„Zároveň Čechům rychle roste kupní síla a firmy jim i postupně zvyšují příspěvky na obědy,“ uvedla Číhalíková.


Zdroj: Novinky.CZ
zpět

Apple Watch čeká boom. Jejich prodeje mají i díky zdravotním funkcím nadále výrazně růst

O popularitě Apple Watch dnes již pochybuje málokdo. Postupem času se z nich stal klíčový produkt v jablečném ekosystému, který si své dominantní postavení na trhu utvrzuje nejen obecnou funkčností, ale především svými zdravotními kapacitami. A právě z těchto důvodů se očekává, že obliba těchto chytrých hodinek v následujících letech stále poroste.

S tímto výhledem přišla uznávaná analytická společnost IDC, která ve svém reportu zveřejnila několik zajímavých čísel týkajících se růstu segment nositelných produktů (wearables) jako takového. V něm mají mít Apple Watch i do budoucna nezastupitelnou roli, jež mají za čtyři roky zaobírat až 27,5% podíl na trhu mezi všemi ostatními chytrými hodinkami.

Klíčovým aspektem pro další růst mají být zdravotnické funkce, které se do života běžných uživatelů zakořeňují čím dál hlouběji. Aktuálně jde zejména o možnost měření EKG, s níž přišla čtvrtá generace Apple Watch (zatím pouze pro USA), měření srdečního tepu a také detekce pádu.

Zásadním prvkem má být i funkce pro rozpoznání srdeční arytmie, pro kterou Apple před nedávnem ve spolupráci se Stanfordskou univerzitou uspořádal dosud největší zdravotní studii v této oblasti. Té se účastnilo přes 400 tisíc lidí.

IDC pak obecně očekává, že trh s nositelnými zařízeními, do kterých se řadí vedle hodinek i bezdrátová sluchátka s asistenty, fitness náramky a také „chytré oblečení“, v následujících letech razantně vyhoupne. Jen letos by měl vzrůst o 15,3 procenta na cca 198,5 milionu prodaných kusů, přičemž v roce 2023 by to mohlo být až 279 milionů. Pochopitelně však jde pouze o odhady a v konečném důsledku to může vypadat jinak.

I tak je ale zajímavé přemýšlet nad tím, jak konkrétně Apple Watch mění návyky běžných uživatelů, což by výhledově mohlo vyústit i v to, že budou jablečné hodinky zcela nahrazovat iPhone. Už nyní disponují takovými funkcemi, které to částečně umožňují (ať už jde o hovory, posílání zpráv, poslech hudby a tak podobně).


Zdroj: web
zpět

U spánku je pravidelnost ještě důležitější než délka, tvrdí italští lékaři

Uléhá-li člověk ke spánku vždy ve stejnou hodinu a pravidelně se ráno ve stejnou hodinu budí, může to podle výzkumu italských vědců vést ke zlepšení fyzické či psychické pohody. Naopak nepravidelnost spánku zhoršuje usínání, vede k ospalosti přes den i nižší fyzické aktivitě. O výsledcích výzkumu píše italský deník Corriere della Sera.

Lékaři dospěli k tomuto závěru na základě studia zvyků dospělých osob ve věku od 54 do 93 let, u nichž s pomocí moderních přístrojů měřili spánek. S vysokou přesností díky tomu mohli určit, kdy tyto osoby chodily spát a kdy se budily. Žádná ze sledovaných osob netrpěla nespavostí či jinými poruchami spánku, jako je syndrom spánkové apnoe. Vědci přihlíželi k četným parametrům zdraví, jako je krevní tlak či glykémie.

Vědci především odhalili, že nepravidelnost ve spánku prodlužuje dobu potřebnou k usnutí, vede k ospalosti přes den, k menšímu vystavení dennímu světlu a k nižší fyzické aktivitě, a to nezávisle na délce spánku. Navíc se s tím pojí vyšší úroveň stresu a depresí.

Údaje o stavu metabolismu a o kardiovaskulárním zdraví jsou ještě překvapivější: kdo nepravidelně uléhá a budí se, má vyšší krevní tlak a hladinu cukru v krvi a je tedy ohrožen cukrovkou. Ti, kdo spí nepravidelně, jsou také v průměru více obézní a všechny tyto faktory dohromady vedou k vyššímu riziku kardiovaskulárních příhod, jako je infarkt a mrtvice.

„Pozorovali jsme, že osoby s hypertenzí mají tendenci déle spát a obézní v průměru zvýší svou aktivitu až pozdě večer. Čím větší jsou výkyvy v čase, kdy chodí člověk spát a kdy vstává, tím více roste riziko pro zdraví,“ vysvětluje Jessica Lunsfordová-Averyová, která výzkum koordinovala. „Kdo má velké výkyvy v čase spánku, je méně aktivní, více ospalý a unavený, ale především jej ohrožují kardiovaskulární a metabolické problémy. Naše výsledky ukazují, že jde o výraznou souvislost,“ dodává.

Podceňovaný význam spánku

Je obtížné říci, co bylo dříve, jestli vejce nebo slepice. Neurofyziolog z oddělení neurověd z Janovské univerzity Lino Nobili potvrzuje, že pravidelnost spánku je klíčová, protože to je jeden z mechanismů, který pomáhá udržet synchronizované vnitřní biologické hodiny, zásadní pro funkce organismu na bázi cyklu světlo a tma.

V noci se mění tělesná teplota, sekrece hormonů, krevní tlak, srdeční rytmus. Udržení těchto rytmů je pro zdraví nezbytné. „Víme, že velmi výrazné změny v cyklu spánek a bdění se pojí s větší pravděpodobností gastritidy, problémy se střevy, protože se mění mnohé vegetativní a hormonální ukazatele. Jsme-li například v noci vzhůru, mění se produkce hormonů, které regulují pocit hladu a sytosti. To nás vede k tomu, že jíme více a většinou méně zdravá jídla,“ uvádí autoři.

To vše se jasně ukazuje na osobách, které pracují na směny, a tedy mají značně nepravidelný čas spánku a probuzení. Ale i méně drastické výkyvy mohou škodit, vést k nerovnováze cirkadiánního rytmu (biologický rytmus dlouhý 20–28 hodin, pozn. red.) se škodlivými dopady na zdraví. Chodit spát ve stejnou hodinu a ve stejnou hodinu se budit je tedy dobrý zvyk.

„Důležitější je ranní vstávání,“ doporučuje Nobili. „Jestliže se budeme ráno budit vždy ve stejný čas, večer se potřeba spánku dostaví sama od sebe. Budeme-li tomu naslouchat, pochopíme, jaké je správné okénko pro spánek. Ne vždy je to však možné. Když se spontánně budíme v devět hodin, ale v tuto hodinu bychom už měli být v kanceláři, musíme v týdnu vynaložit trochu úsilí, ale o víkendu je nějaké to porušení pravidla povoleno. Když je rytmus spánku téměř vždy pravidelný, sporadické výjimky neuškodí,“ uzavírá Nobili.

Zdroj: Česká Televize - ČT24
zpět